Mám vyzkoušeno, nejen na sobě, že si tím rodiče můžou ušetřit hodně času, stresu i nervů. A hlavně to má samozřejmě pozitivní dopad na jejich děti a společný vztah.
A rozhodně nemám na mysli volnou či svobodnou výchovu, kdy dětem nenastavujeme hranice. Kdy si můžou dělat co chtějí. Nemám ráda, když děti přerůstají rodičům přes hlavu a ony si s nimi pak neví rady.
Možná si říkáte, že příkaz nebo zákaz je rychlejší než nějaké domlouvání a vysvětlování. To trvá dlouho, je to pro vás náročné a dítě to stejně nepochopí. Už jste to zkoušeli mockrát, ale vaše dítě na to prostě nereaguje. Takže to nakonec vždycky dopadne tak, že mu něco přikážete nebo zakážete. Někdy poslechne. Někdy ne. To pak na něj musíte i křičet. A když ani to nepomůže, tak pohlavek nebo jedna přes zadek to nakonec spraví.
Ale já mám vyzkoušeno, že to jde i jinak. A vím, že na všechny děti platí to stejné. Věčné příkazy a nátlak jsou k ničemu. Pouze aktivní komunikace a vysvětlení jsou cestou, která vede ke spolupracujícímu a spokojenému dítěti.
A ve finále, když si dítě na domluvu a vysvětlování zvykne, vám jednání s ním zabere mnohem méně času než nějaké přikazování, zakazování nebo přemlouvání.
A moje výchova domluvou rozhodně není svobodnou výchovou bez hranic, kdy dítě neposlouchá a dělá si, co chce. To dětem škodí a nakonec se to stejně obrátí proti rodičům. Dítě potřebuje, aby mu dospělý nastavil mantinely. Je to pro něj důležité, protože samo si s mnoha situacemi v životě neumí poradit. Je pro něj jednodušší, když ví, co může a co nesmí. Dokáže se tak v životě lépe orientovat. Jen vím, že to jde děti naučit i bez bití a křiku.
Dítě vám nebude skákat po hlavě, když na něj nebudete křičet, a pořád mu jen něco přikazovat a zakazovat. Jde to dokonce i bez trestů a pohlavků.
Ale když dítěti vysvětlíte důvod toho, co po něm chcete – samozřejmě řečí přizpůsobenou jeho věku a rozumovým schopnostem – nebude mít problém to udělat. Každé dítě je přece rádo, když může své rodiče potěšit. Jen mu to musí dávat smysl.
Velkým pomocníkem jsou také hra a pozitivní motivace. Obdiv, poděkování a pochvala.
Všechny tyto principy detailně rozvádím v eBooku Tahák na dítě. Můžete si v něm také vyzkoušet praktické příklady, které vás krok po kroku navedou, jak s dítětem jednat v konkrétních situacích.
Netvrdím, že se s dítětem domluvíte v každé situaci. A neříkám, že nikdy nesmíte na dítě křiknout nebo se něj naštvat. NE – to někdy opravdu nejde.
To by byl opačný extrém a nejspíš byste vychovala nezvladatelného rozmazleného spratka. Dítěti musíte nastavit hranice. Já mluvím o tom, jak nebýt naštvaná permanentně, nekřičet na dítě celý den v kuse a nemlátit ho za každou blbost. Zkrátka aby ta špatná nálada výrazně nepřevažovala. A v tom je zásadní rozdíl.
Když už se dítě vzteká, brečí, řve, prožívá obrovský příval emocí (pozitivních či negativních), je ve stresu, je příliš unavené – na vysvětlování samozřejmě reagovat nebude. Zkrátka, ve chvíli, kdy vás vůbec neposlouchá, mu nemá smysl cokoliv vysvětlovat J Zde jsou na místě stručné a jasné pokyny – s cílem co nejrychleji dostat dítě tam, kam potřebujete.
A samozřejmě, když dítě běží k silnici, taky mu nezačnete vysvětlovat, proč tam nemá běžet, ale zakřičíte z plných plic STŮJ. Někdy je zákaz či příkaz nevyhnutelný. Já mluvím o tom, že není dobré používat zákazy a příkazy pořád, v rámci běžné výchovy, kdy nehrozí žádné nebezpečí a dítě je v klidu. Je špatně, když dítě neslyší nic jiného než jen “dělej to, nedělej tamto” – a nikdy neslyší žádný důvod nebo vysvětlení. Nedozví se, proč to vlastně má nebo nemá dělat. Doufám, že chápete, co tím chci říct.
Stejné je to s tím křikem a hněvem. Opět netvrdím, že když na dítě zakřičíte nebo jste na něj naštvaná, máte si kvůli tomu večer odříkat pár „otčenášů“ nebo si za trest zakázat oblíbený seriál. J Někdy prostě na dítě křičíte a je to tak v pořádku. Je dobré někdy dítěti ukázat, že máte emoce.
Ale jde o celkovou výchovu – zda převažuje to řvaní, výčitky a stres – anebo klid, veselá nálada a pohoda.
Prostředí, v jakém děti vychováváme, má na ně zásadní dopad a vliv do budoucna. Proto stresové a frustrující prostředí, kdy na dítě řveme, jsme věčně nervózní a ve stresu, má na dítě samozřejmě negativní dopad. Může se projevovat tak, že dítě bude nervózní, ve stresu nebo ustrašené či naopak agresivní – to už záleží na povaze dítěte.
Do budoucna to může vyvodit v různé problémy, například: s koncentrací a učením, se sebevědomím dítěte, vztahové problémy a mnohé další. A bohužel mohou vznikat i traumata, která si sebou děti ponesou celý život. Více o tom píši v eBooku TAHÁK NA DÍTĚ.
Dám vám názorný PŘÍKLAD.
Představte si postupně tři různé domácnosti. V první vyrůstá Adélka, ve druhé Zora a ve třetí Monika.
Na Adélku se rodiče většinou smějí, jsou veselí, často si spolu zpívají a povídají.
Na Zoru doma často křičí, nadávají jí nebo ji do něčeho nutí, pořád jí jen něco přikazují nebo zakazují.
Moniku rodiče většinou ignorují, moc se jí nevěnují. Tátu moc nevidí, protože je pořád v práci, a maminka na Moniku moc nemá čas. Věnuje se spíš domácnosti, vaření nebo malému bráškovi. S Monikou si hraje a povídá velmi málo, jen jí pořád říká, co má a nemá dělat.
Vidíte ty rozdíly? Zavřete na chvíli oči a představujte si sama sebe jako Adélku, Zoru a Moniku. Jako malou holčičku, která žije buď v domácnosti veselé, stresující nebo ignorující. Jak vám je? Jak se v každé domácnosti cítíte?
A jak chcete, aby bylo vašemu dítěti???
Samozřejmě bychom z tohoto příkladu můžeme vyvodit spoustu dalších poznatků. Více do hloubky je rozebírám v eBooku Tahák na dítě.
Podívejte se na nový eBook TAHÁK NA DÍTĚ.
Praktický průvodce, který vás naučí, jak s dětmi nebojovat, ale spolupracovat.
Bez bití, křiku, vzteku a hádek. Ale v klidu a s ochotou.