Alice Marečková

Učila jsem tisíce dětí. Mám dvě dcery, na kterých jsem se naučila, jak vychovat děti bez scén a pohlavků. A jak si mateřství užít, a ne ho protrpět.  

O MNĚ

Jsem lektorkou na téma výchovy dětí, podnikatelkou a koučkou.
Jsem mámou dvou téměř dospělých dcer, které mají ta nejnáročnější výchovná období úspěšně za sebou. Bez facek a křiku. Radím rodičům, jak vychovat děti v pohodě a v klidu a nezbláznit se z toho. A především, jak si to vzájemně užít. Tak, aby byli šťastní a klidní rodiče a měli pohodové a spolupracující děti. 

Přes 16 let jsem pracovala jako konzultantka a koučka pro soukromé firmy. Vedla jsem šéfy a vrcholové manažery k tomu, aby svoji práci zvládali lépe, své podřízené řídili efektivněji a hlavně, aby se z toho sami nezbláznili.

Podnikám. Pomáhám manželovi v řízení firmy, kde vedu tým deseti chlapů. A to je (mezi námi děvčaty) ta nejlepší praxe, jak maximálně zefektivnit komunikaci a naučit se, jak si vzájemně vyjít vstříc :-) 

Před sedmi lety jsem založila Dětský podnikatelský klub, kde učíme děti hravou a praktickou formou finanční gramotnosti. Pomocí her jim představujeme svět podnikání, učíme je hospodařit s penězi a připravujeme je na budoucí práci. Tím jsem si splnila své dětské sny – pomáhat lidem, dělat tvořivou práci a učit děti.

Vedu semináře pro rodiče, kde jim ukazuji, jak děti vychovávat bez trestů a hněvu. Prakticky zkoušíme, jak si s dětmi poradit v konkrétních situacích.

V kurzech jsem učila již tisíce dětí a vím, že každé dítě je jiné. Ale zároveň jsem pochopila, že na všechny platí to stejné. Zákazy, příkazy a nátlak jsou k ničemu. Pouze aktivní komunikace, vysvětlení a odůvodnění jsou cestou, která vede ke spolupracujícímu a spokojenému dítěti. 

Děti jsou pro mě jsou úžasné, každé má na něco talent a umí inspirovat i dospělé. Ráda se nechám strhnout pro kdejakou hru s nimi. Mé děti už odrůstají, a proto mi dává smysl podpořit další děti a předat něco z toho, co jsem se naučila. A usnadnit tak život dětem i jejich rodičům. Považuji za důležité děti orientovat na tvořivost, fantazii a hry mimo tablety a počítače.

Moje zkušenosti s dětmi i rodiči  mě inspirovaly k vytvoření těchto webových stránek a projektu Tahák na dítě.

 

MŮJ PŘÍBĚH

Dnes mám s dcerami nádherný vztah. Jsme kamarádky, věříme si a hodně se spolu nasmějeme.

Dnes mám se svými dcerami nádherný vztah. Jsme kamarádky. Vzájemně si věříme, trávíme spolu dost času, užijeme si spoustu zábavy a hodně se nasmějeme. Vážím si toho, že mi svěřují svá tajemství a že ode mě chtějí poradit třeba i v těch holčičích důvěrnostech.

S tou mladší, 16-ti letou Terezkou, jsme takový vztah založený na důvěře a přátelství měly vždycky.
 
I v dětství, v podstatě už od miminka. Nikdy jsem s ní neměla žádné problémy. Nedělala scény, neodmlouvala, nijak moc se nevztekala, i období  vzdoru jsme zvládly bez nervů a křiku. Byla hodná, usměvavá holčička, se kterou jsem se vždycky na všem domluvila. Dokonce už jako miminko si nechala spoustu věcí vysvětlit. Ani jednou jsem ji neuhodila, nedala jí ani jeden pohlavek, a dokonce jsem na ni ani nemusela křičet. 

Ale vždycky jsem to tak neměla.
Se svou starší dcerou jsem dost bojovala.

Se svojí starší dcerou, dnes 25-letou, Linduškou jsem měla nějaké problémy. Jako dítě se uměla někdy pěkně vztekat a prosazovat si svou. Když jí byly 2 roky, nevěděla jsem jak vztekající dítě zvládnout jinak než dát pár na zadek. Někdy jsem na ni zakřičela, neudržela jsem své emoce. Vždycky jsem toho pak ale litovala, nechtěla jsem své dítě bít.
 
V pubertě samozřejmě nastalo ještě náročnější období. Někdy jsem se úplně lekla, že komunikuji stejné fráze k mé dceři, jako moje máma na mě, když jsem byla v pubertě. Znáte ty naštvání, hození hlavou, ksichty, otočené oči nahoru, stav opovrhování a vzdoru. V podstatě jsem dnes ráda, že se nechytila nějaké party grázlů, drog nebo nepropadla bulimii...
 
Jednou si pamatuji na její scénu a hodně vzteklá slova. Musela jsem se držet, abych u sebe zastavila vztek. Nakonec jsem hodila ovladačem od televize. To pomohlo nám oběma, situace se zklidnila a obě jsme věděly, že pohár trpělivosti už přetekl. V té době už jsem věděla z jednoho kurzu, co vše násilí a bití dětem způsobuje a držela jsem se, abych jí neuhodila. Je lepší rozbít ovladač než zbít dítě!

A tehdy jsem se rozhodla, že už takhle svou dceru dál vychovávat nechci. Nebudu na ni křičet ani ji pohlavkovat.

A hlavně, že takhle vůbec nechci vychovávat své druhé dítě, které bylo právě na cestě. Nebudu na děti křičet a už vůbec je bít – nijak – ani výchovně pohlavkovat!
 
I já jsem totiž v dětství dostávala od mámy pár na zadek. I když málo a zřídkakdy.  Ale i jako malá jsem vnímala, že mě naštvalo, když mi mamka dala na zadek nebo na mě zakřičela. A jak známo, některé chování od svých rodičů přebíráme. I to byl důvod, proč jsem se začala zajímat o výchovu jinak. U prvního dítěte jsem si zkrátka se vším nevěděla hned rady. Hledala jsem odpovědi od autorit, ale ty ne vždy měly pravdu a funkční řešení. Proto jsem hledala dál, co funguje a co je příjemné pro dítě i maminku.
 
Tak jsem začala zkoumat, jak se „ta výchova“ dá dělat jinak. Líp. Nastudovala jsem spoustu knih a odchodila mnoho přednášek o výchově dětí. Absolvovala jsem kurzy mezilidských vztahů, tréninky komunikace. Vyhledávala jsem podobně smýšlející lidi, se kterými jsem vedla dlouhé debaty o tom, jak dítě vychovat v klidu, harmonii a bez křiku a pohlavků.
 
Pravda, tenkrát jsem byla za exota. Před sedmnácti lety bylo naprosto normální a běžné řešit výchovné prohřešky svých ratolestí příkazy, zákazy, pohlavky, „vyřváváním“ před usnutím, často i vařečkou či řemenem. Rodiči, kteří se se svými dětmi domlouvali a byli jim „partnery“, byli v naprosté menšině.
 
Ale výsledek mého snažení byl ten, že jsem svou druhou dceru Terezku už rovnou začala vychovávat jinak. Domluvou, vysvětlováním, a hlavně hrou. Hra se stala největší součástí naší výchovy. A také metodou „nedělat druhému to, co by vadilo mě“.

Díky tomu jsem se změnila i já. Časem jsem úplně přestala používat zákazy a příkazy, a místo nich jsem se s dcerou domlouvala a všechno jí odůvodňovala.

To jsem ostatně už znala ze své práce. V té době jsem totiž už pár let dělala koučku pro soukromé firmy a její manažery. Vedla jsem šéfy a vrcholové manažery k tomu, aby svoji práci zvládali lépe, své podřízené řídili efektivněji a hlavně, aby se z toho sami nezbláznili :-) Vlastně jsem jim dávala reálné příklady, vysvětlovala a všechno odůvodňovala :-) A uvědomila jsem si, že se ta jejich „výchova“ od té dětské zas až tolik neliší. Principy jsou dost podobné :-)
 
A přišla jsem na jednu „převratnou myšlenku“. Když dospělému objasníte důvod jeho činnosti, nebo toho, co vy po něm chcete či požadujete, vykoná svou činnost ochotně a rád. A tím pádem i líp. Například, když podřízenému sdělíte důvod jeho práce nebo úkolu, pracuje se mu líp. Splní svůj úkol ochotně a možná dokonce i nadšením :-) No, a u dětí to platí úplně stejně :-) 
 
Ze začátku mě to domlouvání a vysvětlování sice stálo více energie, času a kreativity. Ale díky tomu jsem si dětství své druhé dcery Terezky užila o moc víc než to Lindino. Bez pohlavků a křiku.
 
Dnes můžu s klidným srdcem prohlásit, že jsem svou druhou dceru v dětství ani jednou neuhodila a nedala jí ani jeden pohlavek. A zakřičela jsem na ni pouze dvakrát v životě!

Poprvé to bylo v jednom roce, když zvedla ze země zmrzlé psí hovínko růžovou rukavičkou a prohlížela si ho. Vysvětlila jsem jí, proč jsem na ní křičela, a proč se hovínka nesbírají do ruky, a řekla jí, že mě to mrzí a nebudu už na ni křičet. To pomohlo. Nikdy už hovínka nesbírala rukama :-) A bohužel jsem selhala, když jsem na ni křičela v jejich 15-ti letech. Nejdřív z toho byla v šoku, pak se na mě s despektem podívala a uraženě odkráčela. :-) Ale následně jsem se omluvila a vysvětlila, proč se mi to stalo. 
 
Díky této změně ve výchově jsme si s mladší Terezkou v její pubertě sice někdy vyměnily názory a třeba se i pohádaly, ale vždy jsme došly k řešení a dohodě. Svěřovala se mi se svými trápeními a já jí mohla pomoci nebo dodat odvahu. A zajímavé bylo, že i starší dcera, když viděla můj nový přístup, začala postupně spolupracovat. Hodně mi to pomohlo ustát její vzdor a pubertální nálady.

Během výchovy obou dcer jsem si mockrát uvědomila, jak bylo jejich dětství rozdílné. Často mě napadalo: vždyť to jsou přece sestry. Mají stejné rodiče. Tak jak je možné, že jedné jsem pořád jen zakazovala a přikazovala a nemělo to žádný efekt, a s druhou jsem se na všem v klidu a bez odporu domluvila? Ale odpověď v mém nitru byla nad slunce jasná:

To není o nich. To je o mě!
Není to jejich povahou.
Je to mojí rozdílnou výchovou!!!

A to mě přimělo mé uvědomění šířit dál. Začala jsem s výchovou dětí pomáhat svým kamarádkám, i klientům v práci. Často se mi stávalo, že vrcholoví manažeři, které jsem koučovala ve firmách,  za mnou chodili s prosbou o radu, jak na jejich děti. (A mockrát jsem řešila i jejich vztahové problémy, protože ono to totiž spolu dost souvisí.) Moje nová výchova mě naprosto změnila. Stala jsem se hodně empatickou a chápající. A lidé to ze mě cítili. I děti. 

I proto jsem chtěla s dětmi pracovat víc. Velmi mě to bavilo a naplňovalo. Cítila jsem, že dělám správnou věc. Tak jsem před sedmi lety jsem založila Dětský podnikatelský klub, kde učíme děti finanční gramotnosti. Jak správně hospodařit s penězi, představujeme jim svět podnikání. Učíme také znát hodnotu peněz děti z chudých rodin a dětských domovů.

Během posledních let jsem učila tisíce dětí. A zjistila jsem, že na všechny platí to stejné.
HRA, VYSVĚTLENÍ A ODŮVODNĚNÍ JEJICH ČINNOSTI NAMÍSTO PŘÍKAZU A ZÁKAZU.
Pak děti všechno dělají s větším nadšením, radostí a zábavou. Ty větší se tak víc a lépe učí a ty menší pak nemají důvod „zlobit“.

Proto jsem se také stala lektorkou a přednáším na témata výchovy dětí. Pomáhala jsem rodičům se situacemi, které je trápí nejvíc: jak na vztek dětí, jak se s nimi domluvit po dobrém, jak pochopit a zvládat jejich emoce a mnohé další. Během let jsem zodpověděla rodičům stovky dotazů. A zjistila jsem, že většina témat a otázek se vlastně neustále dokola opakují.

Tak jsem se rozhodla vytvořit „Tahák na dítě“

Proto jsem se rozhodla, že ty nejčastější dotazy rodičů sepíšu. A přidám k nim své poznatky a praktické zkušenosti s výchovou dětí. Chci předat své know-how zase o kousek dál. Tak vznikl projekt Tahák na dítě, tyto webové stránky a další produkty, které připravuji. 

Pokud máte zájem se o nich dozvědět více, podívejte se na můj
eBook ZDARMA