Se svojí starší dcerou, dnes 25-letou, Lindou jsem měla problémy. Jako dítě se uměla někdy pěkně vztekat a prosazovat si svou. Když jí byly 2 roky, nevěděla jsem jak vztekající dítě zvládnout jinak než dát pár na zadek. Někdy jsem na ni zakřičela, neudržela jsem své emoce. Vždycky jsem toho pak ale litovala, nechtěla jsem své dítě bít.
 
V pubertě samozřejmě nastalo ještě náročnější období. Někdy jsem se úplně lekla, že komunikuji stejné fráze k mé dceři, jako moje máma na mě, když jsem byla v pubertě. Znáte ty naštvání, hození hlavou, ksichty, otočené oči nahoru, stav opovrhování a vzdoru. V podstatě jsem dnes ráda, že se nechytila nějaké party grázlů, drog nebo nepropadla bulimii...
 
Jednou si pamatuji na její scénu a hodně vzteklá slova. Musela jsem se držet, abych u sebe zastavila vztek. Nakonec jsem hodila ovladačem od televize. To pomohlo nám oběma, situace se zklidnila a obě jsme věděly, že pohár trpělivosti už přetekl. V té době už jsem věděla z jednoho kurzu, co vše násilí a bití dětem způsobuje a držela jsem se, abych jí neuhodila. Je lepší rozbít ovladač než zbít dítě!

A hlavně, že takhle vůbec nechci vychovávat své druhé dítě, které bylo právě na cestě. Nebudu na děti křičet a už vůbec je bít – nijak – ani výchovně pohlavkovat!
 
I já jsem totiž v dětství dostávala od mámy pár na zadek. I když málo a zřídkakdy.  Ale i jako malá jsem vnímala, že mě naštvalo, když mi mamka dala na zadek nebo na mě zakřičela. A jak známo, některé chování od svých rodičů přebíráme. I to byl důvod, proč jsem se začala zajímat o výchovu jinak.
 
Tak jsem začala zkoumat, jak se „ta výchova“ dá dělat jinak. Líp. Nastudovala jsem spoustu knih a odchodila mnoho přednášek o výchově dětí. Absolvovala jsem kurzy mezilidských vztahů, tréninky komunikace. Vyhledávala jsem podobně smýšlející lidi, se kterými jsem vedla dlouhé debaty o tom, jak dítě vychovat v klidu, harmonii a bez křiku a pohlavků.
 
Pravda, tenkrát jsem byla za exota. Před sedmnácti lety bylo naprosto normální a běžné řešit výchovné prohřešky svých ratolestí příkazy, zákazy, pohlavky, „vyřváváním“ před usnutím, často i vařečkou či řemenem. Rodiči, kteří se se svými dětmi domlouvali a byli jim „partnery“, byli v naprosté menšině.
 
Ale výsledek mého snažení byl ten, že jsem svou druhou dceru Terezku už rovnou začala vychovávat jinak. Domluvou, vysvětlováním, a hlavně hrou. Hra se stala největší součástí naší výchovy. A také metodou „nedělat druhému to, co by vadilo mě“.

To jsem ostatně už znala ze své práce. V té době jsem totiž už pár let dělala koučku pro soukromé firmy a její manažery. Vedla jsem šéfy a vrcholové manažery k tomu, aby svoji práci zvládali lépe, své podřízené řídili efektivněji a hlavně, aby se z toho sami nezbláznili 🙂 Vlastně jsem jim domlouvala, vysvětlovala a všechno odůvodňovala 🙂 A uvědomila jsem si, že se ta jejich „výchova“ od té dětské zas až tolik neliší. Principy jsou dost podobné 🙂
 
A přišla jsem na jednu „převratnou myšlenku“. Když dospělému objasníte důvod jeho činnosti, nebo toho, co vy po něm chcete či požadujete, vykoná svou činnost ochotně a rád. A tím pádem i líp. Například, když podřízenému sdělíte důvod jeho práce nebo úkolu, pracuje se mu líp. Splní svůj úkol ochotně a možná dokonce i nadšením 🙂 No, a u dětí to platí úplně stejně 🙂 
 
Ze začátku mě to domlouvání a vysvětlování sice stálo více energie, času a kreativity. Ale díky tomu jsem si dětství své druhé dcery Terezy užila o moc víc než to Lindino. Bez pohlavků a křiku.
 
Dnes můžu s klidným srdcem prohlásit, že jsem svou druhou dceru v dětství ani jednou neuhodila a nedala jí ani jeden pohlavek. A zakřičela jsem na ni pouze dvakrát v životě!

Poprvé to bylo v jednom roce, když zvedla ze země zmrzlé psí hovínko růžovou rukavičkou a prohlížela si ho. Vysvětlila jsem jí, proč jsem na ní křičela, a proč se hovínka nesbírají do ruky, a řekla jí, že mě to mrzí a nebudu už na ni křičet. To pomohlo. Nikdy už hovínka nesbírala rukama J A bohužel jsem selhala, když jsem na ni křičela v jejich 15-ti letech. Nejdřív z toho byla v šoku, pak se na mě s despektem podívala a uraženě odkráčela J Ale následně jsem se omluvila a vysvětlila, proč se mi to stalo. 
 
Díky této změně ve výchově jsme si s mladší Terezou v její pubertě sice někdy vyměnily názory a třeba se i pohádaly, ale vždy jsme došly k řešení a dohodě. Svěřovala se mi se svými trápeními a já jí mohla pomoci nebo dodat odvahu. A zajímavé bylo, že i starší dcera, když viděla můj nový přístup, začala postupně spolupracovat. Hodně mi to pomohlo ustát její vzdor a pubertální nálady.

Během výchovy obou dcer jsem si mockrát uvědomila, jak bylo jejich dětství rozdílné. Často mě napadalo: vždyť to jsou přece sestry. Mají stejné rodiče. Tak jak je možné, že jedné jsem pořád jen zakazovala a přikazovala a nemělo to žádný efekt, a s druhou jsem se na všem v klidu a bez odporu domluvila? Ale odpověď v mém nitru byla nad slunce jasná:

A to mě přimělo mé uvědomění šířit dál. Začala jsem s výchovou dětí pomáhat svým kamarádkám, i klientům v práci. Často se mi stávalo, že vrcholoví manažeři, které jsem koučovala ve firmách,  za mnou chodili s prosbou o radu, jak na jejich děti. (A mockrát jsem řešila i jejich vztahové problémy, protože ono to totiž spolu dost souvisí.) Moje nová výchova mě naprosto změnila. Stala jsem se hodně empatickou a chápající. A lidé to ze mě cítili. I děti.
 
I proto jsem chtěla s dětmi pracovat víc. Velmi mě to bavilo a naplňovalo. Cítila jsem, že dělám správnou věc. Tak jsem před šesti lety jsem založila Dětský podnikatelský klub, kde učíme děti finanční gramotnosti. Jak správně hospodařit s penězi, představujeme jim svět podnikání. Učíme také znát hodnotu peněz děti z chudých rodin a dětských domovů.

Během posledních let jsem učila stovky dětí. A zjistila jsem, že na všechny platí to stejné.
HRA, VYSVĚTLENÍ A ODŮVODNĚNÍ JEJICH ČINNOSTI NAMÍSTO PŘÍKAZU A ZÁKAZU.
Pak děti všechno dělají s větším nadšením, radostí a zábavou. Ty větší se tak víc a lépe učí a ty menší pak nemají důvod „zlobit“.

Proto jsem se také v posledních letech stala lektorkou a přednáším na témata výchovy dětí. Pomáhala jsem rodičům se situacemi, které je trápí nejvíc: jak na vztek dětí, jak se s nimi domluvit po dobrém, jak pochopit a zvládat jejich emoce a mnohé další. Během let jsem zodpověděla rodičům stovky dotazů. A zjistila jsem, že většina témat a otázek se vlastně neustále dokola opakují.

Proto jsem se rozhodla, že ty nejčastější dotazy rodičů sepíšu. A přidám k nim své poznatky a praktické zkušenosti s výchovou dětí. Chci předat své know-how zase o kousek dál.

Takže vytvářím takový praktický návod, jak spolupracovat s dětmi – bez bití, křiku, příkazů a zákazů.
Ale prostě normálně – s domluvou a empatií. Bez stresu. Bez hádek. S ochotou a nadšením.

Bude se jmenovat „TAHÁK NA DÍTĚ“. Najdete v něm 30 názorných příkladů = praktických situací, které řešíte s dětmi nejčastěji. Jak je dostat z písku bez křiku, jak se rychle vypravit do školky nebo jak půjčovat své hračky jiným dětem a mnohé další.
 
Díky tomuto Taháku se stanete rodiči, kteří svým dětem rozumí, dokáží se s ním dohodnout v každé situaci a nemusí na něj křičet. Nebudou mu dávat na zadek ani ho pohlavkovat. A vaše dítě? Přestane se zlobit a vztekat, přestane dělat naschvály, nebude dělat scény a začne vás se zájmem poslouchat.
 
Přeji vám hodně štěstí na vaší cestě za tím stát se lepším rodičem. 

Pokud máte zájem o Tahák na dítě, pošlete mi email....